SPITFIRE STORY: The Few DUAL COMBO 1/48
Stavebnice britské druhoválečné stíhačky Spitfire Mk.I, edice Limited Edition v měřítku 1/48.
Stavebnice představuje stroje používané od zavedení do výzbroje do konce Bitvy o Británii.
- plastové díly: Eduard umožňující stavbu dvou modelů s různými variantami trupu
- počet kamuflážních schémat: 10
- obtisky: Eduard
- leptané díly: ano, barvené
- maska: ano
- resinové díly: ano, figurka Douglase Badera
Stavebnice byla oceněna medailí Model des Jahres 2021, kterou uděluje redakce německého časopisu Modell Fan.
Medaile není součástí stavebnice a její zobrazení není součástí přebalu.
Počet plastových dílů: 400.
Délka: 19 cm.
Rozpětí: 23,3 cm.
Kamuflážní schémata:
A) K9795, 19. squadrona, RAF Duxford, Cambridgeshire, říjen 1938
Pro volbu 19. squadrony jako první jednotky RAF, přezbrojované na Spitfiry, rozhodla patrně velikost letištní plochy na základně RAF Duxford a též osoba velitele perutě, S/Ldr Henryho Cozense, který byl kvalifikovaným leteckým inženýrem, schopným odborně spolupracovat s konstruktéry firmy Supermarine na dokončení vývoje typu. Sám Cozens poprvé letěl ve Spitfiru K9789 dne 11. srpna 1938. Zde prezentovanou kamufláž a marking nesly Spitfiry 19. squadrony dne 31. října 1938, kdy byly oficiálně fotografovány z paluby Blenheimu Mk.I. Zajímavé je, že Cozensův K9794 byl během tohoto fotografování už vybaven vypouklým krytem kabiny, oficiálně zaváděným až v lednu 1939. Již 3. listopadu pak došlo k první ztrátě, když P/O Sinclair, pozdější velitel letky A československé 310. perutě, zničil při přistání první oficiálně do stavu RAF převzatý Spitfire Mk.I sér. čísla K9792. Povšimněte si zvláštní konstrukce na náběžné hraně SOP, která měla zabránit zamotání padákových lan do ocasních ploch v případě pilotova opuštění stroje na padáku.
B) 41. squadrona, RAF Catterick, North Yorkshire, jaro 1939
41. squadrona převzala své první dva Spitfiry Mk.I K9831 a K9832 jen den před koncem roku 1938 jako třetí z jednotek Fighter Command. Tento Spitfire Mk.I PN-M je ve zbarvení z jara 1939, s výsostnými znaky na horních plochách v červeno-modrém provedení, s bílým a žlutým mezikružím přestříkaným kamuflážní barvou. Technicky stroj představuje čisté první sériové provedení, s motorem Merlin II, dvoulistou pevnou dřevěnou vrtulí Weybridge, plochým překrytem kabiny a původní Pitotovou trubicí. Stroj postrádá vytápění kulometů a také veškeré pancéřování včetně pancéřovaného čelního štítku. Letoun nesl na pravé polovině křídla externí fotokulomet. Do stavu RAF bylo do vypuknutí války převzato celkem 306 Spitfirů Mk.I, z toho 187 sloužilo u jedenácti squadron Fighter Command. Z nich bylo k 3. září 1939 plně bojeschopných sedm, čtyři další byly v různých stupních procesu přezbrojení. Celých 36 Spitfirů bylo v předválečném období ztraceno při různých nehodách. Po vypuknutí války nebyla žádná squadrona vyzbrojená Spitfiry odeslaná do Francie, všechny zůstaly na základnách na Britských ostrovech.
C) K9906, F/O Robert Stanford Tuck, 65. squadrona, RAF Hornchurch, Essex, léto 1939
Tento Spitfire Mk.I má již vypouklý překryt kabiny, třílistou vrtuli De Havilland a vytápění kulometů. Je dosud bez pancéřování, má starý typ Pitotovy trubice a mechanická mířidla. F/O R. S. Tuck, je nejúspěšnějším stíhačem v našem výběru s 29 potvrzenými sestřely dosaženými samostatně a dvěma ve spolupráci. V květnu 1940 byl převelen k 92. squadroně, svých prvních tří sestřelů dosáhl 23. května 1940 nad Dunkirkem, Dne 11. září 1940 byl jmenován velitelem 257. squadrony, vyzbrojené Hurricany Mk.I. Předpokládá se, že jednou z jeho obětí se stalo 23. září 1940 budoucí hvězdné eso Luftwaffe, Hans-Joachim Marseille. Dne 28. ledna 1942 byl sestřelen u Boulogne sur Mer a zajat. V táboře Stalag Luft III v Saganu se podílel na přípravách Velkého útěku, ale těsně před jeho provedením byl přemístěn do pobočného tábora Belaria. 1. února 1945 uprchl během evakuace tábora a přidal se k Rusům. Tehdy se mu hodila jeho znalost ruštiny, kterou se naučil od své chůvy. Z RAF odešel v padesátých letech a věnoval se farmaření. Při natáčení filmu Bitva o Británii se spřátelil s Adolfem Gallandem, jehož synovi byl za kmotra. Zemřel ve věku 70 let dne 5. května 1987
D) K9955, F/O Archibald Ashmore McKellar, 602. squadrona, RAF Drem, East Lothian, Skotsko, březen 1940
Tento stroj má již pancéřový štítek kabiny a nový typ Pitotovy trubice, zaměřovač GM 2, ale starý typ anténního stožárku. Sedačka pilota je dosud bez pancéřování. Povšimněte si protivývrtkové lišty na bocích palivové nádrže. 602. squadrona měla motory svých Spitfirů upravené pro 100 oktanové palivo již v únoru 1940. 602. squadrona, součást Auxiliary Air Force, obdržela Spitfiry již v předválečném období. 16. října 1939 se podílela na prvním sestřelu německého letadla stíhači při náletu KG 30 na Scapa Flow, a 28. října na prvním sestřelu německého letounu nad britským územím, He 111 nad Firth of Forth. Některé zdroje uvádějí podíl McKellara na těchto sestřelech. V červnu 1940 se stal velitelem letky 605. squadrony vyzbrojené Hurricany a 11. září celé jednotky po S/Ldr W. Churchillovi. V Bitvě o Británii dosáhl patnácti sestřelů, plus 1 ve spolupráci. 3. října zaznamenal pět vítězství během jednoho dne, (vše nad Bf 109E), a stal se tak jedním z 28 spojeneckých es jednoho dne (Ace in a day). S/Ldr. A. A. McKellar zahynul ve vzdušném boji pouhý den po oficiálním konci Bitvy o Británii, 1. listopadu 1940. Předpokládá se, že jeho přemožitelem byl Hptm. Wolfgang Lippert, velitel II./JG 27.
E) N3180, P/O Alan Deere (RNZAF), 54. squadrona, RAF Hornchurch, Essex, květen 1940
54. squadrona byla jedinou jednotkou RAF vyzbrojenou téměř výhradně Spitfiry Mk.I s automaticky stavitelnou (constant speed) vrtulí Rotol RMS 7. Novozélanďan Al Deere, poprvé letící ve Spitfiru 6. března 1940, se zúčastnil již první operace 54. squadrony poskytující 16. května letecké krytí ustupujících spojeneckých jednotek v Belgii. 23. května, při doprovodu F/Lt. J. Leatharta, letícího v Milesu Magister pro velitele 74. squadrony, S/Ldr L. Whitea, sestřeleného u Calais, Deere sestřelil své první dva Bf 109. Dne 26. května večer začala operace Dynamo, evakuace Dunkirku. 28. května Deere nouzově přistál na belgické pláži, ale dokázal se po 19hodinové anabázi vrátit zpět do Hornchurch. Po ukončení evakuace Dunkirku se 54. squadrona zapojila do Bitvy o Británii, v níž Al Deere dosáhl 7 sestřelů. V průběhu 2. světové války prošel řadou velitelských postů. Jeho celkové skóre čítá 22 samostatných sestřelů (některé zdroje uvádějí 17). Do důchodu odešel v hodnosti Air Commodore roku 1967. V roce 1991 vydal životopisnou knihu Devět životů (Nine lives). Jeden z nejslavnějších novozélandských a britských pilotů, nositel Řádu Britského impéria, zemřel 22. září 1995 ve věku 77 let.
F) P9443, Fl/Lt Douglas Bader, 222. squadrona, RAF Duxford, Cambridgeshire / Kirton in Lindsey, Lincolnshire, začátek června 1940
Legendární Douglas Bader přišel o obě nohy po havárii s Bristolem Bulldog Mk.II 14. prosince 1931. Do RAF se vrátil v lednu 1940, létal u 19. a od května 1940 u 222. squadrony jako velitel letky. Během operace Dynamo sestřelil první Bf 109. 28. června 1940 byl jmenován velitelem 242. squadrony, vyzbrojené Hurricany. Během BoB byl propagátorem neúspěšné taktiky operací stíhačů ve velkých skupinách, Big Wing. Bader v Bitvě o Británii dosáhl 11 samostatných potvrzených sestřelů. Dne 18. března 1941 se stal velitelem wingu v Tangmere (Tangmere Wing), a na Spitfiru Mk.Va s kódovými písmeny DB (volací znak Dogsbody) s ním podnikal ofenzivní sweepy nad Francií. Dne 9. srpna 1941 byl sestřelen nedaleko Saint Omer a zajat. Při opuštění stroje přišel o protézu, dodání náhradní britským Blenheimem zařídil Adolf Galland. Bader byl po několika pokusech o útěk až do osvobození v dubnu 1945 vězněn v Oflag IV-C na hradě Colditz. Po odchodu z RAF v roce 1946 pracoval pro firmu Shell. Jako poslanec Dolní sněmovny proslul svými kontroverzními názory. S Adolfem Gallandem zůstal v přátelských vztazích až do své smrti na infarkt 5. září 1982 po večeři na počest maršála A. Harrise.
G) K9953, Fl/Lt. Adolph Gysbert Malan, 74. squadrona, RAF Hornchurch, Essex, červen/červenec 1940
74. squadrona přezbrojila na Spitfiry v únoru 1939. Jihoafričan Adolf „Sailor“ Malan, původním povoláním skutečně námořník, vstoupil do války 6. září incidentem známým jako Battle of Barking Creek, kdy jeho A Flight omylem sestřelil dva Hurricany 56. squadrony. Během operace Dynamo dosáhl Malan pěti sestřelů, v noci z 19. na 20. června sestřelil dva He 111. Malan byl odpůrcem liniové formace (line-astern formation), a se svými piloty používal pružnější formaci finger-four, čtyři prsty. Legenda říká, že 28. července poškodil stroj Wernera Mölderse a jeho samotného zranil. 8. srpna převzal velení 74. squadrony, která 11. srpna dosáhla během čtyř operačních letů vedených Malanem 38 sestřelů. Událost je známá jako „Malanův 11. srpen“. Sám Malan dosáhl v BoB 16 sestřelů, do konce své operační kariéry v srpnu 1941 27 samostatných sestřelů a 7 ve spolupráci. Byl vynikajícím taktikem, proslaveným svými Deseti pravidly vzdušného boje. Do výslužby odešel jako Group Captain v dubnu 1946 a farmařil v Jižní Africe. V padesátých letech se politicky angažoval jako odpůrce apartheidu. Zemřel ve věku 53 let 17. září 1963.
H) N3162, P/O Eric Stanley Lock, 41. squadrona, RAF Hornchurch, Essex, září 1940
Eric Lock nastoupil jako nováček u 41. squadrony v červnu 1940 a 15. srpna dosáhl prvního ze svých 21 sestřelů v Bitvě o Británii, kterými se stal nejúspěšnějším spojeneckým stíhačem této bitvy. Dne 8. listopadu byl Lockův Spitfire vážně poškozen v souboji s několika Bf 109E a nouzově přistál na poli. Dne 17. listopadu pak byl sám Lock těžce zraněn palbou Bf 109E na pravé ruce a obou nohou. Během příštích tří měsíců absolvoval 15 těžkých operací, další tři měsíce se zotavoval v rehabilitačním středisku v Royal Masonic Hospital, kde ho opětovně operoval průkopník plastické chirurgie Archibald McIndoe. K 41. squadroně se vrátil v červnu 1941, v červenci byl povýšen na Flight Lieutenanta a jmenován velitelem letky B 611. squadrony. Dne 3. srpna, při návratu z akce typu Rhubarb, zaútočil na německou kolonu u Pas de Calais a od té doby je nezvěstný. Předpokládá se, že byl sestřelen protiletadlovou palbou a zřítil se do moře. Nicméně ani Spitfire Mk.V W3257, ani Lock sám nebyli nikdy nalezeni. Ve chvíli svého zmizení měl na kontě 26 sestřelů dosažených během 25 týdnů svého operačního nasazení v průběhu jednoho roku, z něhož strávil šest měsíců v nemocnicích.
I) X4425, F/Sgt. George Cecil Unwin, 19. squadrona, RAF Fowlmere, Cambridgeshire, srpen/září 1940
Tento stroj je zobrazen v konečné podobě Spitfirů v době Bitvy o Británii, včetně zpětného zrcátka a plného pancéřování. Jeho pilot, George Unwin, přezdívaný Grumpy, byl jedním z nejzkušenějších pilotů 19. squadrony. Byl jedním z prvních pilotů Spitfirů vůbec, v novém K9792 letěl už 16. srpna 1938. Během úvodních testů během podzimu 1938 vyzkoušel celkem 15 nových Spitfirů. S K9797 havaroval, když po poruše motoru přistál mimo obydlenou oblast obce Acton v Suffolku. Během operace Dynamo dosáhl tří sestřelů, Hs 126, Bf 110 a He 111. Během Bitvy o Británii přidal dalších 11 sestřelů. Na konci roku skončil jako operační pilot a sloužil do října 1943 jako instruktor u různých cvičných jednotek. Od dubna do října 1944 opět bojově létal, tentokrát na Mosquitech u 613. squadrony v rámci 2. TAF. Na konci roku 1944 se vrátil opět k práci instruktora. V letech 1948 až 1952 létal na Bristolu Brigand, v roce 1952 se zúčastnil bojů proti komunistickým povstalcům v Malajsii. Do civilu odešel v roce 1961 v hodnosti Wing Commander. Zemřel v 93 letech 28. června 2006.
J) X4832, P/O Osgood Philip Villiers Hanbury, 602. squadrona, RAF Westhampnett, West Sussex, srpen/září 1940
Osgood Hanbury, přezdívaný Pedro, absolvent Eton College, začal svoji válečnou kariéru v červnu 1940 jako pilot Lysanderu. Dobrovolně se hlásil ke stíhačům, 3. září 1940 byl přeložen k 602. squadroně. Jeho X4382 je typickým představitelem pozdního provedení Spitfiru Mk.I, pravděpodobně již s vrtulí De Havilland přestavěnou na automaticky stavitelnou (constant speed), s plným pancéřováním kokpitu i palivových nádrží, novou radiostanicí TR.1133 bez drátové antény a IFF odpovídačem R.3002 s drátěnými anténami mezi boky trupu a koncovým obloukem výškovky. Ke konci roku měl Hanbury na kontě potvrzené 4 sestřely. V květnu 1941 byl převelen na Střední východ k 260. peruti, létající na Curtissech P-40. Dne 22. května 1942 obdržel DFC za obranu Tobruku, 23. června 1942 převzal velení 260. perutě v hodnosti Squadron Leader. Dne 22. května 1943 se oženil s Patricií Cecil Harman. Zahynul jedenáct dnů poté, 3. června 1943, když se vracel do Afriky jako pasažér na palubě Lockheedu Hudson 117. perutě, pilotovaného S/Ldr Robertem Yaxleyem. Nad Biskajským zálivem byl tento stroj sestřelen Junkersem Ju 88C pilotovaným Hansem Olbrechtem.
měřítko | 1/48 | produkt | Plastikové modely |
edice | Limitovaná edice | typ | Letadla |
výrobce | Eduard | ||
Kategorie: |